Zemřela těžce
včera za úsvitu,
vyčerpána bojem
o svůj život...
Poslední moje
věrná přítelkyně!

Hodně trpěla,
než se prodrala
rokem bolestí
ke zničujícímu
a bolavému konci.

Teď tu leží,
celá v bílém,
jako nevěsta,
která zemřela
svému ženichovi,
zatímco on
srdceryvně pláče
nad svojí ztrátou.

Pozoruji její,
smrtí smířený,
bledý obličej,
plný jemné
a něžné krásy.

Kolikrát jenom
jsem svírala
její drobnou
bílou dlaň,
když bojovala
se svojí nemocí
a s návaly bolesti,
které se neustále
vracely znovu a znovu
do jejího křehkého těla.

Když zemřela,
kupodivu se mi
velmi ulevilo,
neboť už jsem
neměla sílu
sledovat její
poslední zápas.

Sbohem,
moje nejmilejší,
drahá přítelkyně,
která jsi se mnou
sdílela tolik
společných chvil!

Už tě neuvidím,
protože zmizíš
z mého života
jako každá iluze,
která mě kdy
v životě opustila.

Jenomže tebe jsem
nejvíce milovala,
tu naději,
že je v NĚM
alespoň kousíček
něčeho dobrého!
Alespoň za nehet
lidského cítění,
nebo pochopení
pro druhého člověka.

Jenomže bohužel,
on není nic,
než jenom
sebestředný, zlý
a nelítostný sobec...

Jak velmi mě teď mrzí,
že jsem musela odhalit
jeho pravou tvář
a tím způsobit
tvoji tak zbytečnou
a bolestivou smrt...
SMRT KRÁSNA !